Alfa9 zprávy
Změny zákonů
-

Instituce Evropské unie

Evropská unie není federace, země, které ji tvoří, zůstávají nezávislé a suverénní. Některé pravomoci však delegují na jimi vytvořené a vzájemně sdílené instituce, aby rozhodování o tom, co je společným zájmem na evropské úrovni, mohlo probíhat demokraticky. Představíme vám tzv. institucionální trojúhelník, tedy tři hlavní instituce, které se podílejí na procesu rozhodování.

Evropský parlament
Evropský parlament tvoří 736 zástupců 27 členských států, kteří jsou jednou za 5 let voleni v přímých volbách. Parlament zastupuje zájmy jednotlivých občanů. Do Evropského parlamentu má právo volit a být volen každý občan EU bez ohledu na to, v které členské zemi žije. Počet poslanců volených v jednotlivých státech je závislý na počtu obyvatel. Česká republika jich má nyní 22. Poslanci v parlamentu nezasedají podle národností, ale podle politické příslušnosti v rámci sedmi celoevropských politických frakcí. Evropský parlament má tři pracoviště: Brusel, Lucemburk a Štrasburk. V Lucemburku sídlí administrativní složky a sekretariát. Ve Štrasburku se vždy jeden týden v měsíci konají plenární zasedání celého parlamentu. Plenární zasedání se výjimečně konají také v Bruselu, ale tam trvají obvykle pouze 2 dny. Jinak v Bruselu probíhá nejrozsáhlejší činnost parlamentu, a to jsou zasedání a schůze parlamentních výborů, těch má v současné době Evropský parlament 20.
Evropský parlament má tři hlavní úlohy:
  1. Společně s Radou tzv. "spolurozhoduje" při schvalování právních předpisů EU. Pouze v některých oblastech, jako např. zemědělství a imigrační politika, přísluší toto právo výhradně Radě Evropské unie. Parlament také zvažuje, které zákony je třeba přijmout, a žádá Komisi o předložení příslušných návrhů.
  2. Parlament vykonává dohled nad dalšími evropskými orgány. Jmenuje novou Komisi a v průběhu funkčního období ji může vyzvat k rezignaci. Ověřuje zprávy, které mu Komise zasílá. Poslanci také pravidelně pokládají dotazy členům Rady a Komise, a ti jsou povinni na ně odpovídat. Parlament prověřuje petice občanů a případně ustavuje vyšetřovací výbory.
  3. Parlament se společně s Radou podílí na přípravě rozpočtu a pak jej jako celek schvaluje. Výbor pro kontrolu rozpočtu (COCOBU) poté dohlíží na to, jak je rozpočet dodržován.

Rada Evropské unie
Rada Evropské unie je tvořena zástupci národních vlád jednotlivých členských států, kteří zastupují zájmy svého státu v EU. Její složení se mění podle aktuálně projednávaných oblastí. Každý stát zastupuje příslušný člen vlády, který zodpovídá za daný resort. Tento ministr je pak zplnomocněn jednat jménem své vlády a jeho podpis je brán jako souhlas celé vlády. Při hlasování má každá země určitý pevný počet hlasů podle počtu obyvatel. Česko má například v současné době 12 hlasů. U většiny otázek Rada přijímá rozhodnutí schválením kvalifikovanou většinou, pouze u některých citlivých otázek musí být rozhodnutí jednohlasné.
Až čtyřikrát do roka probíhá setkání na nejvyšší úrovni, kdy Evropskou Radu zastupují prezidenti nebo předsedové vlád, případně oba společně, a jednají s předsedou Evropské komise.
V Bruselu má každá země EU stálou skupinu delegátů tzv. stálé zastoupení, které prosazuje její národní zájmy. Vedoucí této skupiny je v podstatě velvyslancem své země v EU. Tito vedoucí stálých zastoupení se každý týden setkávají ve Výboru stálých zástupců (COREPER) a připravují a plánují práci Rady.
Každý půlrok se mění předsednictví Rady, postupně, podle předem stanoveného plánu, se střídají všechny státy.
Rada Evropské Unie má šest hlavních povinností:
  1. Schvaluje evropské právní předpisy, ve většině případů tzv. spolurozhodováním s Evropským parlamentem.
  2. Koordinuje hospodářské politiky jednotlivých států.
  3. Uzavírá mezinárodní smlouvy jménem EU.
  4. Společně s Parlamentem schvaluje rozpočet EU.
  5. Na svých zasedáních na nejvyšší úrovni stanovuje směr společné zahraniční a bezpečnostní politiky.
  6. Koordinuje spolupráci mezi národními soudy a policejními složkami v trestních věcech.

Evropská komise
Komise má v současnosti 27 členů, je nezávislá na vnitrostátních vládách a zastupuje zájmy EU jako celku. Každý členský stát doporučí jednoho nezávislého komisaře, který je poté schválen Evropským parlamentem a jmenován Radou na pět let. Předseda Komise je jmenován Radou, která se sešla na úrovni hlav států nebo předsedů vlád. Toto jmenování je pak schváleno Evropským parlamentem. Předseda komise rozhoduje, kdo bude odpovídat za jakou oblast, a v průběhu funkčního období může tyto sféry nově přerozdělit.
Evropská Komise je výkonnou složkou EU, odpovídá za provádění rozhodnutí Parlamentu a Rady a předkládá jim návrhy nových evropských předpisů. Schází se jednou týdně, většinou ve středu, v Bruselu. Komise se také účastní všech zasedání Parlamentu, kde musí vysvětlovat svou činnost. Kromě 27 komisařů pracuje pro Komisi asi 23 000 úředníků. Hlavní sídlo Komise je v Bruselu, některé kanceláře se ale nacházejí i v Lucemburku. Úředníci pracují v sekcích nazývaných generální ředitelství. Každé generální ředitelství odpovídá za určitou oblast politiky a připravuje například jednotlivé legislativní návrhy. Je řízeno generálním ředitelem, který je podle oblasti odpovědný příslušnému komisaři. Činnost těchto ředitelství koordinuje generální sekretariát, kterému předsedá generální tajemník přímo odpovědný předsedovi Komise.
Evropská komise má čtyři hlavní úkoly:
  1. Má v podstatě monopol na legislativní návrhy, které předkládá Radě a Parlamentu.
  2. Řídí a uskutečňuje veškerou politiku EU a zajišťuje dodržování rozpočtu.
  3. Dbá na dodržování předpisů komunitárního práva. Vymáhá evropské právo pomocí sankcí jednotlivcům a podnikům, vyzývá státy k řešení jejich protiprávního jednání a na stát či jinou instituci může podat žalobu k Soudnímu dvoru.
  4. Zastupuje EU při mezinárodních jednáních, například při vyjednávání dohod a smluv se třetími zeměmi. Jedná však na základě pokynů, které vydává Rada Evropské unie.

Mezi další důležité orgány Evropské unie patří Evropský soudní dvůr a Soud prvního stupně, Evropský účetní dvůr, Hospodářský a sociální výbor, Výbor regionů a Evropská centrální banka.

Autor: Martina Vojíková

Tento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace o cookies.
✔ O.K.