Alfa9 zprávy
Změny zákonů
-

ÚS: Rádio v obchodě nemusí být veřejnou produkcí

Ústavní soud v úterý 6. května vyhlásil nález, ve kterém dospěl k závěru, že když si prodavač pustí v obchodě vlastní rádio, nemusí provozovatel prodejny platit autorské poplatky. Podle soudce zpravodaje Stanislava Balíka "nechodí zákazníci do obchodu, aby tam poslouchali hudbu z rozhlasu, ale chodí tam nakupovat, a bylo by přepjatě formalistické požadovat, aby na toto byla licence."

Ústavní soud rozhodoval v konkrétním případu obchodu s jízdními koly, po kterém chtěla Ochranná asociace zvukařů-autorů (OAZA) platby za hlasité pouštění rádia. Rádio patřilo zaměstnankyni, která si při práci pouštěla hudbu. Majitel obchodu uvedl, že hudbu v žádném případě nepouštěli kvůli zákazníkům a reprodukovaná hudba mu nepřinesla žádný obchodní prospěch, který autorský zákon pro platbě poplatků předpokládá.
Krajský soud v Hradci Králové dal za pravdu asociaci zvukařů OAZA a potvrdil oprávněnost poplatku ve výši 2093,20 Kč s příslušenstvím za to, že rádio bylo v prodejně jízdních kol zapnuté bez licenční smlouvy s asociací. Ústavní soud se rozhodl stížnost majitele projednat, i když šlo o poměrně nízkou částku. A ve svém nálezu II. senát Ústavního soudu se soudcem zpravodajem Stanislavem Balíkem stížnosti vyhověl, postavil se za majitele obchodu a rozsudek krajského soudu zrušil
Soudy nižší instance nemohou pro příště rozhodovat jen na základě pouhé prokázané přítomnosti přístroje způsobilého k vysílání a to automaticky považovat za důvod k výběru autorských poplatků. Vždy je třeba zkoumat, zda se provozovatel produkcí hudby nějak obohatil a zda je přiměřené po něm požadovat placení poplatků a uzavírání licenčních smluv.
Ústavní soud ve svém nálezu zmínil i rozsudek Evropského soudního dvora zastávající se italského zubního lékaře, který pouštěl zvukové záznamy za přítomnosti svých pacientů jakožto hudební kulisu. Evropský soud zkonstatoval, že lékař nemůže důvodně očekávat, že pouze díky tomuto šíření dojde k nárůstu počtu pacientů jeho kabinetu, a tudíž toto šíření nemůže mít samo o sobě dopad na jeho příjmy. Pacienti zubního lékaře totiž ordinaci navštěvují pouze s tím cílem, aby se jim dostalo péče, přičemž šíření zvukových záznamů k poskytování zubní péče inherentně nepatří. Jejich přístup ke zvukovým záznamům je navíc pouze nahodilý a nezávislý na jejich přání, závisí na okamžiku jejich příchodu a délce jejich čekání.
Podle Ústavního soudu byl rozsudek krajského soudu přepjatě formalistický a přísný k provozovateli, který neprodává hudbu ale jízdní kola, a bylo tedy nepřiměřené požadovat po něm uzavírání licenčních smluv a placení poplatků. Soudce zpravodaj Stanislav Balík uvedl, že "pokud si zaměstnanec poslouchá v malé prodejně z nudy rádio, tak obecně platí, že v takovém případě není nutné uzavírat licenční smlouvu."
Nález Ústavního soudu ale rozhodně neznamená konec všech autorských poplatků v provozovnách. Vždy je třeba podrobně zkoumat konkrétní okolnosti a posoudit, zda hudba např. není reklamním nástrojem, který má přilákat více zákazníků. Soudci také apelovali na správce práv, kterými jsou OSA, INTERGRAM, OAZA, OOA-S, DILIA a GESTOR, aby předcházeli zbytečným soudním sporům pečlivějším vyhodnocením konkrétní situace v dané provozovně.
Plný text nálezu Ústavního soudu najdete zde.

Autor: Martina Vojíková

Tento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace o cookies.
✔ O.K.