Alfa9 zprávy
Změny zákonů
-

NSS: Cizinci mohou jezdit na pracovní cesty

Nejvyšší správní soud (NSS) vydal minulý týden tiskovou zprávu ke svému srpnovému rozsudku, kterým bylo konstatováno, že Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV) si špatně vyložilo zákon o zaměstnanosti. Nejvyšší správní soud zároveň zveřejnil plné znění verdiktu na svých webových stránkách. Podle rozsudku NSS mohou cizinci, kteří jsou v ČR legálně zaměstnaní, vyjíždět na časově omezené pracovní cesty bez nutnosti dalšího povolení od Úřadu práce.

Nejvyšší správní soud posuzoval konkrétní případ cizince, který je ukrajinským státním občanem, ale měl vyřízené povolení k zaměstnání v České republice. Měl pracovat jako dělník v oblasti výstavby budov pro svého zaměstnavatele - stavební firmu, přičemž místem výkonu práce byla Praha. V únoru loňského roku byl ale svým zaměstnavatelem vyslán na pracovní cestu do Chomutova, kde pracoval na rekonstrukci vojenské ubytovny. A právě na této stavbě proběhla kontrola Oblastního inspektorátu práce pro Ústecký a Liberecký kraj, při které bylo u výše uvedeného dělníka zkonstatováno, že mu nebylo vydáno samostatné povolení k výkonu pomocných stavebních prací v Chomutově.
Následně zahájila Policie České republiky vyšetřování a dospěla k závěru, že žalobce měl povolení k práci v Praze, nikoliv v Chomutově, a tak vykonával práci bez povolení. Krajské ředitelství Ústeckého kraje Policie ČR, jako příslušný správní orgán, tohoto dělníka vyhostil a stanovil dobu, po kterou mu má být zakázán vstup na území členských států Evropské unie, a to s odkazem na § 119 odst. 1 písm. b) bod 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky.
Ukrajinský dělník se odvolal postupně až ke krajskému soudu, který rozhodl v jeho prospěch. Policie ČR následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a domáhala se zrušení rozsudku krajského soudu.
Nejvyšší správní soud poukázal na zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, který v § 42 odst. 1 definuje pracovní cestu jako časově omezené vyslání zaměstnance zaměstnavatelem k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Zaměstnavatel může vyslat zaměstnance na dobu nezbytné potřeby na pracovní cestu jen na základě dohody s ním. Zaměstnanec na pracovní cestě koná práci podle pokynů vedoucího zaměstnance, který ho na pracovní cestu vyslal. Zároveň bylo konstatováno, že oznamovací povinnost o vyslání cizince na nové místo výkonu práce, kterou měl zaměstnavatel vůči příslušnému úřadu práce, byla skutečně stanovena zákonem č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, avšak pouze ve znění platném do 31. 12. 2008. Od 1. 1. 2009 bylo novelou č. 382/2008 Sb., toto ustanovení v zákoně o zaměstnanosti zrušeno.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že od roku 2009 zákon o zaměstnanosti nijak nereguluje časově omezené pracovní cesty nebo jiné dočasné vyslání zaměstnance mimo místo výkonu práce uvedené v povolení k zaměstnání. Není tedy třeba žádat o nové pracovní povolení.
Nejvyšší správní soud se také pozastavil nad tím, že až do konce roku 2011 Ministerstvo práce a sociálních věcí zastávalo stejný názor, což je patrné i z výkladu zveřejněném v té době na webových stránkách ministerstva. Od roku 2012 však MPSV interpretaci naprosto změnilo ve smyslu, že cizinec nesmí vyjet na pracovní cestu mimo místo výkonu svého zaměstnání. K této změně výkladu se Ministerstvo rozhodlo, aniž by došlo k jakékoliv legislativní změně nebo ke změně judikatury. Podle NSS je taková změna výkladu v rozporu s textem právního předpisu i záměrem zákonodárců. Soudce Nejvyššího správního soudu Zdeněk Kühn uvedl, že "exekutiva, v tomto případě Ministerstvo práce a sociálních věcí, se v hrubém rozporu s principem dělby moci povýšila na úroveň zákonodárce".
Soud ve svém rozsudku provedl důkladný výklad příslušných ustanovení zákona o zaměstnanosti, celý text rozsudku NSS najdete zde.

Autor: Martina Vojíková

Tento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace o cookies.
✔ O.K.