Alfa9 zprávy
Změny zákonů
-

Rodičům, kteří nenechají své děti povinně očkovat, už nehrozí pokuta

Senát Nejvyššího správního soudu vyhověl stížností rodičů, kterým byla krajskou hygienickou stranicí uložena pokuta za porušení povinnosti nechat své děti povinně očkovat. Pokutu později svým rozsudkem potvrdil i Městský soud v Praze. Nejvyšší správní soud ale napadený rozsudek zrušil a věc vrátil městskému soudu, který se při novém projednání musí řídit rozsudkem Nejvyššího správního soudu. Proti rozsudku Nejvyššího správního soudu už neexistují žádné opravné prostředky.

Podle původního rozhodnutí městského soudu se rodiče měli dopustit přestupku porušením § 46 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a vyhlášky č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Zákon i vyhlášku rodiče podle Městského soudu porušili tím, že se se svými nezletilými dětmi nedostavili k některým základním očkováním případně přeočkováním.
Podle § 46 zákona o ochraně veřejného zdraví jsou všechny fyzické osoby, které mají na území České republiky trvalý pobyt, povinny podrobit se pravidelnému očkování, jehož druh a termíny stanoví prováděcí předpis. U osob mladších 15 let za splnění této povinnosti odpovídá zákonný zástupce, nejčastěji tedy rodič. Oním prováděcím předpisem byla v době, kdy došlo k tomuto konkrétnímu případu, který soud posuzoval, vyhláška č. 439/2000 Sb., o očkování proti infekčním nemocem, od 1. 1. 2007 byla nahrazena vyhláškou č. 537/2006 Sb., o očkování proti infekčním nemocem. Vyhláška podrobně stanoví, kdo a v jakých případech a termínech se má podrobit jednotlivým druhům očkování.
A právě to byl důvod, proč Nejvyšší správní soud rozhodl ve prospěch rodičů. To že povinnost očkování podrobně určuje pouze vyhláška ministerstva zdravotnictví, je podle právního názoru senátu Nejvyššího správního soudu málo na to, aby stát mohl porušení této povinnosti trestat. Pokud si chce stát takovou povinnost vynucovat, musí to být upraveno na úrovni zákona," uvedl soudce Jaroslav Vlašín.
Podle Nejvyššího správního soudu původní rozsudek porušoval ústavní záruku nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege (není zločinu bez zákona, není trestu bez zákona), vyjádřenou v čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Tato záruka se vztahuje jak na trestní řízení soudní, tak na řízení o správním deliktu. A má-li něco být postiženo jako přestupek, je nutné, aby skutková podstata takového deliktu byla naprosto jasně a určitě popsána zákonem. Úprava podzákonným právním předpisem není dostačující, uvádí se v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj. 3 Ads 42/2010 - 92 ze dne 21. 7. 2010. 

Autor: Martina Vojíková

Tento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace o cookies.
✔ O.K.