Alfa9 zprávy
Změny zákonů
-

Stát není povinen hradit náklady na zdravotní péči, které musel pacient uhradit z vlastních prostředků v jiném členském státě

Minulý týden vynesl Soudní dvůr Evropské unie rozsudek, z nějž vyplývá, že pokud se pojištěná osoba odebere do jiného členského státu, například jako turista, mohou pro ni být podmínky spojené s pobytem v nemocnici v tomto jiném členském státě v jednotlivých konkrétních případech více nebo méně nevýhodné a stát není povinen případné zvýšené náklady kompenzovat.

Soudní dvůr řešil konkrétní žalobu podanou Evropskou komisí proti Španělskému království, rozsudek má však obecný charakter a lze podle něj posuzovat všechny obdobné případy. O systému podávání žalob k Soudnímu dvoru EU jsme psali v tomto článku.
Svou žalobou se Komise Evropských společenství domáhala, aby Soudní dvůr určil, že Španělské království porušilo základní pravidla EU tím, že odmítlo pojištěnci španělského národního zdravotního systému nahradit náklady na nepředvídanou léčbě v nemocnici ve Francii. Ve Francii je úroveň finančního krytí při stejném druhu léčby nižší než krytí stanovené španělskými právními předpisy a Komise se domnívala, že Španělsko neuhrazením nákladů, které musel pojištěnec ve Francii zaplatit z vlastních prostředků, nesplnilo povinnosti, které pro ně vyplývají ze základních smluv EU.
Soudní dvůr zkonstatoval, že volný pohyb služeb zahrnuje svobodu pojištěnce usazeného v jednom členském státě odebrat se, například jako turista nebo student, k přechodnému pobytu do jiného členského státu a obdržet tam nemocniční léčbu, jestliže si to jeho zdravotní stav během tamního pobytu vyžádá. Zároveň ale musí pojištěnec počítat s tím, že podmínky spojené s pobytem v nemocnici v jiném členském státě pro něj mohou být nevýhodné, což lze vysvětlit rozdíly mezi jednotlivými členskými státy v oblasti sociálního zabezpečení. Cílem legislativních úprav EU (např. nařízení č. 883/2004/ES) je zdravotní systémy jednotlivých států zkoordinovat, nikoliv zcela sjednotit. A případná znevýhodnění způsobená rozdíly v jednotlivých vnitrostátních předpisech nelze považovat za omezení volného pohybu služeb nemocniční léčby.
Uložení povinnosti členskému státu zajistit svým pojištěným osobám náhradu pokaždé, kdy bude úroveň krytí za nepředvídanou nemocniční léčbu v jiném členském státě nižší, než je krytí podle domácích norem, by vedlo k narušení samotné hospodárnosti systému zamýšleného nařízením č. 1408/1971/EHS (nahrazeno nařízením č. 883/2004/ES).
Žalobu Evropské komise tedy Soudní dvůr zamítl a z rozsudku jednoznačně vyplynulo, že v případě poskytnutí neplánované nemocniční léčby během přechodného pobytu v jiném členském státě než ve státě pojištění není členský stát pojištění povinen hradit náklady, které musel pacient zaplatit z vlastních prostředků ve státě, kde mu byla poskytnuta zdravotní péče.
Dále ještě Soudní dvůr zdůraznil, že je třeba důsledně rozlišovat mezi léčbou nepředvídanou, které se výše popsaný rozsudek týká, a léčbou plánovanou. Plánovaná nemocniční léčba v jiném členském státě je důsledkem konstatování, že v členském státě, kde je osoba pojištěna, není dostupná účinná péče nebo není péče k dispozici ve lhůtě, která by byla z lékařského hlediska přijatelná. V takovém případě musí členský stát pojištění, podle pravidel volného pohybu služeb, zajistit svému pojištěnci při léčbě v zahraničí stejně vysokou úroveň finančního krytí, jako by jí musel poskytnout ve svém vlastním zdravotním systému.
Celé znění rozsudku velkého senátu Soudního dvora Evropské unie najdete zde.

Autor: Martina Vojíková

Tento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace o cookies.
✔ O.K.