Alfa9 zprávy
Změny zákonů
-

Typy právních předpisů EU

Sdělovací prostředky na správné označení evropských předpisů příliš nedbají. Nejčastěji pro označení jakéhokoliv evropského právního předpisu používají název "směrnice". Často však nejde o směrnici, ale např. o nařízení. Málokdo také tuší, jaký je mezi směrnicí a nařízením rozdíl, co se týká právní závaznosti pro občany. V našem článku se vám tuto problematiku pokusíme přiblížit.

Primární právo
Do primárního práva Evropské unie patří především základní smlouvy EU. Pařížská smlouva (1952), Římské smlouvy (1958), Slučovací smlouva (1967), Maastrichtská smlouva (1993), Amsterodamská smlouva (1999), Smlouva z Nice (2003) a Lisabonská smlouva (2009) jsou dohody uzavřené mezi vládami členských zemí a ratifikované parlamenty členských států. Upravují základní fungování Evropské unie, pravomoce orgánů a institucí EU a definují společné právo EU.
Veškeré změny těchto smluv musí ratifikovat všechny parlamenty členských zemí. Poslední takové změny byly provedeny Lisabonskou smlouvou, asi nejvýznamnější novinkou bylo zavedení právní subjektivity Evropské Unie. Pojem „Evropská unie“ byl běžně zaměňován s pojmem „Evropské společenství“ (dříve „Evropské hospodářské společenství“), po právní stránce zde však byl rozdíl. Evropská unie byla pouze souhrnným názvem pro členské země, region, úřady atd., avšak neměla právní subjektivitu. Nemohla tedy např. vydávat právní předpisy, ty vydávalo Evropské společenství (ES). Od 1. 12. 2009, kdy vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, získala Evropská unie jednotnou právní subjektivitu a Listina základních práv a svobod stejnou právní závaznost jako ostatní Smlouvy. Podrobněji jsme psali zde.

Sekundární právo
Sekundární právo EU je definováno v zakládajících smlouvách EU, veškeré předpisy jsou přijímány a schvalovány podle příslušných článků těchto smluv. Obecně mají právní předpisy ES nebo EU postavení mezinárodních smluv a jsou tedy nadřazené národnímu právu. Praktický dopad dokumentů se liší podle jejich charakteru. Níže uvádíme dokumenty, s kterými se občan nebo právní subjekt v ČR setká nejčastěji.
Směrnice je právně závazná pro členský stát, který podle ní musí upravit národní legislativu. Způsob transpozice směrnic do našeho práva je stát povinen oznámit Evropské komisi. Pokud jsou naše právní předpisy v rozporu se směrnicí, je možné se toho dovolávat v případném soudním sporu, proto jsou zajímavé i pro občany a právní subjekty v ČR.
Nařízení jsou právně závazná a bezprostředně použitelná pro všechny subjekty v každém členském státě, v praxi je tedy nutné je znát a řídit se jimi. 
Rozhodnutí jsou vždy určena konkrétním adresátům, pro které jsou závazná. Takovým adresátem může být členský stát, ale i právnická nebo fyzická osoba. Členský stát, pokud je adresátem rozhodnutí, je povinen přijmout potřebná opatření k jeho provedení.
Doporučení Komise, stanoviska a další dokumenty ES nebo EU nemají zpravidla přímý dopad na národní subjekty a jejich znalost je nutná spíše pro právníky a odborníky v jednotlivých oborech. Přestože nejsou závazná, mohou v některých případech za jejich nedodržení hrozit sankce.

Judikatura
Judikatura EU obsahuje především rozsudky Evropského soudního dvora, který je nejvyšším soudem v EU a má tak poslední slovo ve věcech právního řádu Evropské unie. Rozhoduje o sporech mezi členskými státy navzájem, mezi jednotlivými orgány EU nebo o sporech mezi orgány Unie a členskými státy. Evropský soudní dvůr sídlí v Lucemburku a z každého členského státu je v něm jeden soudce. Jedním z podstatných úkolů Soudního dvora je zabránit rozdílnému výkladu evropského práva v jednotlivých členských státech. Jeho rozhodnutí nemají sice obecně charakter precedentů, v praxi jsou však považována za směrodatná.
Do judikatury dále patří i rozhodnutí Soudu prvního stupně, který rozhoduje o žalobách podaných jednotlivci.

Autor: Martina Vojíková

Tento web používá soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace o cookies.
✔ O.K.